WHATEVER DOESN'T KILL YOU
SIMPLY MAKES YOU... STRANGER




Dva čestní muži v zajetí slov, část 1.

17. srpna 2014 v 23:49 | Čespír |  Čespírovo dílo
Milí, slíbil jsem si, že pro letošní sosáckou Letní dobročinnost přeložím povídku Ceremonies for Honest Men od RimauSuaLay. Jenže jsem si to slíbil asi týden před deadlinem dobročinnosti a pak jsem zjistil, že povídka je příliš dlouhá, povolení k překladu stále nepřichází a Keneu chce občas taky spát. A tak vám její první přeložený kus přináším aspoň touto cestou. A chtěl bych upozornit jak vás, tak jisté aktéry této povídky, že být jinak orientovaný neznamená být padouch.

Fandom: Jindřich V.
Varování: v povídce se mluví o slashi. Zda k němu dojde či ne, to je spoiler, ale rating 12+ by měl stačit.
Poznámka: půjčil jsem si Keneuinu znalost angličtiny a zjistil jsem, že je mnohem víc beta než překladatel. Tak to prosím berte jako velmi volný překlad.
Poznámka 2: je to AU, ale nejspíš si toho ani nevšimnete.



Zavolal si ho opravdu pozdě večer.
"Král by s vámi rád hovořil, pane," oznámil anglický šlechtic ode dveří, ani se neobtěžoval vstoupit do komnat, které byly přiděleny Francouzům.
Copak takhle se mluví s dauphinem? rozčílil se d'Orléans a vstal. "Oslovujte prince Vaše Výsosti!" řekl a ruka mu sjela k boku a k meči, který tam ovšem nebyl. Zbytečné gesto připomnělo každému v místnosti, v jakém jsou postavení.
Že jsou prakticky vězni anglického krále.
Tedy teorie byla podle vévody z Exeteru taková, že se jako hosté skryli na hradě před deštěm. Do hladomorny je nikdo nezavřel, jen z okna viděli přímo na udusané bitevní pole, připomínku jejich prohry.
"Jeho Veličenstvo vás očekává do hodiny ve svých komnatách, pane," zdůraznil Angličan oslovení, bez okolků se otočil k dauphinovi zády a odešel.
"Taková drzost!" vykřikl dauphin a mrštil svým pohárem přes místnost. Pohárem plným červeného vína. Jak rudá sprška stékala po zdi, dauphinovi muži souhlasně přikyvovali, ale nikdo se neodvažoval promluvit a přitáhnout tak na sebe pozornost. "Proč se mnou vůbec chce mluvit tak pozdě v noci? Copak jsem pes, abych běhal, jak zapíská?"
"To jistě ne. Jste princ! To by si nedovolil," ubezpečil ho d'Orléans.
"Po včerejšku si může dovolit cokoli," upozornil mladý de Grandpré. Právě včera mu anglický šíp zabil otce a přihrál rodinný titul. "Ten chlap nemá v těle kouska cti. Všichni víme, co je zač."
D'Orléans upřel na Grandprého varovný pohled, rozhodně nepotřebovali dauphina vytočit či vyděsit ještě víc. "Sice jsme leccos slyšeli, ale nemůžeme si dělat starosti kvůli hloupým povídačkám."
Grandpré oponoval: "Těch povídaček, jak vy říkáte, je trochu příliš, než aby to nebyla pravda. Copak můžeme beze strachu nechat prince vyhovět výzvě jako je tato? Ten takzvaný král je hrubý a…" ne, neměl by pokračovat. D'Orléans se tvářil už tak dost rozhněvaně a Grandpré nechtěl být tím, kdo princi otevře oči. "Zkrátka je to padouch."
Dauphin nikdy nebyl příliš dobrý v četbě mezi řádky, ale Grandprého nedopovězené narážky si všimnul. "Co tím myslíš?"
"Můj pane, já…" Grandpré se uklonil a zahanbeně pokračoval, "nechci být špatným prorokem, ale pokud si Harry Anglický pozve někoho do svých komnat v tuto hodinu… Obávám se nejhoršího. Omlouvám se."
Dauphin zbledl a div neucouvl strachy. Jeho "To ne!" ale neznělo moc přesvědčeně.
Na komnatu padlo ticho. Mladí rytíři po sobě pokukovali, tváříce se, že tam vůbec nejsou, ti starší hleděli na d'Orléanse a čekali, že něco udělá, řekne, prostě cokoli.
"Podle toho, co se říká, spíše ano. Všichni víme o jeho oblíbencích. Třeba o Scropeovi z Mashamu."
"A taky víme, jak dopadl," zamumlal Grandpré.
"Ale to bylo mezi přáteli ve zbrani, kamarády z dětství! Sice nepřirozené, ale ať si se svými lidmi dělá, co chce. Nemůže přece čekat, že bych já, syn krále Charlesa…" chytal se dauphin stébla.
"Snad," přitakal d'Orléans. "Avšak včera předvedl, že nám může způsobit mnohá nemilá překvapení."
"Měl bych mu poslat vzkaz, že jsem už dnes moc unavený na to, abych mu… byl k dispozici," navrhl dauphin a podíval po d'Orléansovi, co on na to.
"To by nebylo moudré, můj pane," potřásl d'Orléans hlavou, "ať se nám to líbí, nebo ne, jsme jeho zajatci. Nemůžeme ignorovat jeho rozkazy. Dokud nebude zaplaceno výkupné, může si s námi dělat, co ho napadne."
To dauphin opravdu nepotřeboval připomínat. "Přijímám rozkazy pouze od svého otce," vykřikl. "Jestli chce Harry dnes někoho, aby mu zahříval postel, já to nebudu. Ať si tam jde někdo jiný."
Rozhlédl se po ztichlé komnatě. Jeho rytíři, potomci starobylých rodin, po bitvě zranění anglickými zbraněmi, nebo aspoň prohrou a smrtí příbuzných a kamarádů, uhýbali pohledy. U dveří stál muž, na němž se dauphinův pohled zastavil.
"Ty. Ty půjdeš k anglickému králi místo mě."
Herold se uklonil na znamení podrobení se.
Copak můžu obětovat někoho ze svých věrných spolubojovníků? pomyslel si dauphin. Kdežto herold Montjoy je příliš bezvýznamný na to, aby na něm záleželo. A navíc už s Harrym mluvil, i když z posledního jednání se vrátil podivně uválený. Což se vlastně výborně hodí, pousmál se škodolibě.
Herold se tvářil rozpačitě, ale mlčel. Nepříslušelo mu k celé věci něco dodávat.
"Řekneš mu, že tě posílám na důkaz míru a lásky mezi námi, mezi našimi zeměmi. Cokoli si přál ode mě, to může s čistým svědomím získat od tebe. Rozumíš?"
Jeden z dauphinových šlechticů se zasmál do dlaně.
"Rozumím, můj pane," odpověděl herold s hlubokou úklonou.
"Jste si tím jistý, můj princi?" ptal se opatrně d'Orléans. "Neurazí se anglický král?"
"Jestli se neurazí? To já jsem tady uražený! Chce se pobavit s pravým Francouzem a toho mu posílám. Máš-li tolik péče o jeho náladu, možná bys tam měl jít sám."
D'Orléans moudře sklonil hlavu a mlčel.
Dauphin nedbale pokynul ke dveřím: "Můžeš jít, herolde. Nesmíme nechat krále čekat."

*pokračování příště*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama