a stejně tak Julian Glover.

Dávali totiž dneska Ivanhoa, tak jsem ho znovu zkoukla, dokonce jsem stihla varovat mamku, že budu chvílema poskakovat a tak. (Je hodně pitomé psát *spoiler* k příběhu starému skoro dvě stě let? Jestli ne, tak bacha, spoiler.) Nejvíc jsem poskakovala, když se tam motal jistý Černý rytíř se zámkem ve znaku, čili král Richard.

Jak je mým zvykem, našla jsem si Richardova představitele, Juliana Glovera, na Imdb. A zjistila, že tu stejnou roli (!) hrál o 20 let dřív (!!) v Doctorovi Who (!!!). A tak koukám na prvního Doctora, na můj třetí příběh z původních sérií a na můj první rekonstruovaný příběh (zvuková stopa s fotkami a občas popisem toho, co není vidět). A už zase poskakuju. *nadšeník*

Dozkouškovala jsem už minulý týden v pondělí, jakýmsi zázrakem se samými jedničkami. Pak jsem si hrála na broučky (a spali a spali). Teď brigádničím a těším (!) se do školy. Protože ta bude až kdovíkdy. Příští středu a čtvrtek to bude jen tak zkusmo, pak pololetky, sobota, neděle a hned jarní prázdniny. Blázinec.

Když jsem dneska jela do práce, asi jsem ještě spala (budík v 5:15). Jinak si to nedovedu vysvětlit. Naproti mně totiž seděl kardinál Richelieu. Fakt. Měl červenou bundu. A vůbec, byl to on. Ne filmový, prostě on. Měla jsem co dělat, abych na něho nezírala celou cestu. A když jsme vystupovali, ověřila jsem si svoji teorii. Je menší než já. (Hlavně se neptejte, proč rozvíjím teorie o jeho a své výšce, když ho stejně jako Spravedlnost neuvidím.)

A jako obvykle, koukám na seriály. Sherlock je stále stejně geniální Sherlock, v Downton Abbey se to jen hemží herci ze sci-fi a fantasy a Simpsonovi existují i v originále (šokující "zjištění" včerejšího večera 8+).

XI.

Skryté je bezpečí

v mrazivé noci

Někdo tam odložil

uzlíček svého strachu

a zmizel

do nikam

PS: zkouškové, Treplev ve sluchátkách, jiskřící tma kolem a další z mých marných pokusů pochopit, jak se píše volný verš.

Poslední dobou se na televizi skoro nedívám. Všechny ty úžasné věci jsou v mém počítači, na monitoru pár čísel od mého nosu, originální znění mi šeptá do sluchátek. Co chtít víc.

Takže je to už hodně dlouho, co jsem u televize nevydržela sedět, poskakovala u ní a pak se zase hroutila do sedačky. Co jsem si ji tak užila. Co jsem u ní brečela.

Jacobowski a plukovník je divadelní hra F. Werfela.

Na první pohled je o skupince lidí prchajících na prahu 2. světové války z Francie.

Na druhý pohled je o dvou mužích, kteří tvoří tak dokonalou dvojici, že už ani nejdou slashovat, jsou svými protiklady, dvěma stranami jedné mince, která se kamsi kutálí.

Na třetí pohled je o nezdolném optimismu, zázracích a o tom, že vždycky je tu i třetí možnost.

V titulních úlohách:

židovský intelektuál S. L. Jacobowski - Tomáš Töpfer, zpočátku dokonale roztomilý, potom zkrátka dokonalý a nutící diváka zapomenout, že jde jen o iluzi, o divadlo, protože kdykoli vykoukl zpoza svých brýlí, cítila jsem v jeho pohledu požehnání patřící postavě a herci vtisknuté snad zase zázrakem

polský plukovník s důležitým posláním Stjerbinský - Viktor Preiss, tak skvěle nesnesitelný, až ho divák musí mít rád, prožívající rozklad skrývajícího se hrdiny a stále znovu zachraňovaný romantický blázen

PS: Věčný Žid a sv. František spolu jezdí po světě na dvojkole.

PPS: definitivně jsem sluchová. Jen nevím, zda byl mému uchu úžasnější francouzský četník Pavla Rímského, nebo britský kapitán Radka Brzobohatého.

PPPS: a intertext a minimální scéna a katarze a...

Pod baldachýnem stromů

kde koncertují ptáci

Ač nedaleko domů

ruch města se tu ztrácí

Cestou tam držet se

zurčení vody stačí

Za kroků snad pět set

dojdeš k Svatyni ptačí

Sem ptáci přilétají

osvěžit křišťálem svůj hlas

Pak je tam jako v ráji

a všude kolem jas

To světlo ptačích křídel

je lásky důkazem

Kouzlo z andělských sídel

věnované na Zem

Ptačí svatyně je studánka nedaleko mého domova. Je na ní napsáno: "Vím jistě, že Všemohoucí Bůh ptáky miluje, jinak by jim nebyl dal stejná křídla, jako dal svým vlastním andělům."